Někde to musí křupnout

Pohodlný, mlsný a nesportovní člověk, dá se říci až hospodský povaleč a lenoch jako já, ten vám rozhodně nezačne jen tak běhat po lesích zničehonic. Bývaly časy, kdy jsem sport obecně považoval za pouhý bezúčelný pohyb. Můžete běžet třeba za tramvají, nebo honit zloděje, který vám utíká s peněženkou, ale běhat jen tak pro nic za nic mi přišlo vcelku zbytečné. Možná, když teda někdo chce zhubnout, nebo je profesionál, pro nějž je sport živobytím, tak dejme tomu. Tělocvikáři se svým kasárenským přístupem ve mně přesvědčení o zbytečnosti bezúčelného pohybu ještě posílili.
Pak přišla doba, kdy jsem se usadil, časy kdy jsem denně lítal s kamarády po venku byly dávno pryč, teď už jsem lítal všude akorát autem nebo na motorce. Když mi něco chutná, tak si to dám a když je toho víc, tak tím líp. A tu jsem se lehce během pár let dostal daleko za magickou hranici 100 kg. Do schodů funím jak lokomotiva. Zaznamenávám že o mě lidi mluví jako o "tamtom silnějším". Po letech mě potkává známá ze školy (která se mi tenkrát tolik líbila) a řekne mi "ty ses nějak spravil". A spoustu dalších drobných náznaků a znamení. A přesto všechno je mi to pořád fuk. Ale červík je zasazen.
V takovém stavu se mě ujala žena. Asi za tím byl nějaký ten sexy mozek, protože o fyzické kráse se u mě asi moc hovořit nedalo. Pamatuju si, jak jsme v rámci prvních schůzek šli na procházku někde u Blanska a já tam na žluté turistické trase na nějakém kopečku měl pocit, že je to moje poslední hodinka. Spánky buší, pot se řine, mluvit nemůžu, lapaje po kyslíku. A je to jen pitomá turistická pěšinka přes menší kopec, žádná vysokohorská túra. Takhle to nešlo dál a před svojí štíhlou partnerkou jsem se takřka styděl. Tehdy jsem začal poprvé v životě bojovat s váhou a vcelku úspěšně. Vrátil jsem se někam k 90-95 kg a za 100 kg jsem se už víckrát nepodíval. Tehdy jsem dostal i krokoměr a rozvíjel jsem v sobě zálibu v pěších výletech. Velikým úspěchem v té době byl letní výstup na Sněžku, který jsem podnikl bez větších potíží. Potom následovalo několik let, stále se stejnou úžasnou a štíhlou ženou. Přišli na svět dva kloučci. Příležitostný pohyb, především pěšky za menšími nákupy a s kočárkem a neutuchající boj s mojí mlsností , který vede spíš moje žena, mě drží v pásmu 95-100kg. 
S kočárkem objevuju geocaching, přes který se postupně dostávám k celodenním túrám.
Taková celodenní túra je nesmírně zábavná a zdraví prospěšná aktivita. Je známo, že chůze je nejpřirozenější pohyb. Vidím spoustu zajímavých věcí, kochám se českou krajinou, a architekturou českých vesnic. Účastním se i organizovaných akcí Klubu českých turistů a různých policejních nebo vojenských spolků. Celodenní túra má však jednu nevýhodu. Zabere celý den, což znamená, že tatínek je celý den v tahu a oba kluky má na krku maminka. Takže celodenní túra se dá podnikat jedn občas, toliko zhruba jednou za měsíc. 

Pamatuju se, že v době, kdy šla v televizi Parta maraton, tj. v roce 2016, jsem začal experimentovat s během. Taková aktivita zabere místo celých dní jen zhruba hodinu, která by se snad mohla nacpat někam mezi odpolední kávu a večeři. Parta maraton mě vcelku inspirovala, i když myslím, že to vě mě neiniciovala, že šlo ve skutečnosti o náhodu, že ji vysílali v době, kdy jsem já začínal s výběhy. Ani už nevím, co bylo tím prvním impulsem. Takže jsem si koupil v Lidlu běžecké boty, a začal běhat v lesoparku u města. Bylo to někdy kolem března. Jenže pak přišla letní vedra a podzimní bláta a zimní mrazy a spoustu důvodů, proč vynechat trénink. Takže běžec ve mě usnul. Pak jsem se k tomu ještě párkrát vrátil a s překvapením jsem zjišťovat, že ta výdrž, které jsem dosáhl na jaře 2016 nezmizela úplně, ale ta lokomotiva, že tam pořád je.

V listopadu 2018 se otevřela nová perspektiva. Možná bych se mohl ucházet o služební místo v armádě, které by ovšem kromě hromady kliků, shybů aj. vyžadovalo uběhnutí asi kolem 2,5 km za 12 minut. Ačkoli k výběrovému řízení nedošlo a možná ani nedojde, bylo jasné, že na svojí kondici bych měl tvrdě zapracovat. Následná úvaha byla taková, že kliky a shyby se mi budou lépe dělat, když budu o pár kil lehčí. A toho snížení hmotnosti je možné dosáhnout během, který je beztak nutno natrénovat, takže by to výborně zapadalo. Protože jsem během jednání s vojáky nevěděl, kdy k tomu výběrovému řízení dojde, může to být příští měsíc, za půl roku nebo taky vůbec ne, bylo zřejmé, že je třeba začít s tréninkem hned. V první fázi jsem vyhlásil zásadu "ani den bez pohybu". Takže běh jsem střídal s klikovými a leh-sedovými sériemi. Pak mi ovšem vojáci dali najevo, že celý tenhle projekt mého přestupu zdaleka není aktuální. Tedy rozhodl jsem, že ponechám běh a podle chuti příležitostně i to ostatní. Tréninkový plán je nyní třikrát týdně běh v délce 40-60 minut. Nedaří se mi to dodržovat úplně, přeci jen je v lednu zima, sníh a tma a občas taky mám teplotu nebo rýmičku.
Ale tentokrát mám pocit, že došlo k něčemu zásadnímu, co tomu mému běhání dává konečně pořádný drajv.  Křuplo to. Zdá se, že mě to začalo bavit, jako nikdy dřív. Asi jsou v tom ty drogy, o kterých jsem předtím jenom slyšel a četl, ty endorfiny vyplavované pohybem. Když se z někoho stane feťák, přestane se vymlouvat proč nefetuje. Začne se vymlouvat, proč nepřestává fetovat.