Domnívám se, že pro úplně začínajícího běžce je vhodné nemít žádné
vysoké cíle. Každý jsme jiný, ale řekl bych, že pro lidi mně podobné to
platí. Začal jsem jednoduše tak, že trénink by měl trvat asi 35-50
minut. Nic jiného, žádné jiné pravidlo ani závazek není třeba. Není k
tomu potřeba ani žádná mobilní aplikace. Chytré hodinky stojí pár tisíc a
nikdo neví, jak moc bych je ve skutečnosti využil. Stačily tedy
normální hodinky. Když jsem si dal mobil s aplikací do kapsy, tak se mi
běželo hůř. V pouzdře na ruce taky nic moc. Takže jsem se kouknul na
hodinky, vyrazil nejlépe v celou nebo v nějaký zapamatovatelný čas a
běžel, místy šel, po dobu 35 minut a pak se vrátil domů.
Po několika
málo výbězích jsem zjistil, že dokážu běžet celou dobu. Potom měřením
na mapy.cz jsem zjistil, že navíc jde o dříve netušené vzdálenosti.
Třeba 5 kilometrů! A to si myslím, že je moment, kdy je dobré zařadit
nějaké měření a statistiku. Aplikace Samsung Health na mém Samsungu umí
ledacos a myslím, že mi stačí. Protože pažní pouzdro se mi moc
nezamlouvalo, navíc mám v mobilu širší baterku, takže by se tam ani
nevešel, koupil jsem ve Sportissimu sportovní ledvinku, tak akorát na
mobil a klíče, případně doklady. A s tím se dá celkem dobře pohybovat.
A
začal jsem sledovat tempo. Podle toho, co žádají vojáci, tak u testů
bych měl dosáhnout tempa 4m48s na km po dobu aspoň 12 minut resp. na 2,5
km. Vím, že není velký problém i bez většího tréninku uběhnout kilometr
pod 5 minut. Když ovšem ten kilometr je jen jeden. Takže současný můj
cíl je dosažení tempa 4m30s/km na vzdálenosti 3km. Podle toho, co jsem o
tempu četl v jakémsi běhacím článku, tak by to pro hobby běžce neměl
být problém při troše vůle a úsilí. V současné době se pohybuju někde
kolem 6 minut. Nejlepší tempo jsem měl včera, a to 6:15 na tréninku v
délce 6,66 km. První kilometry jsou nejlepší, poměrně hluboko pod 6
minutami, jenže konec je vždy poznamenán tím, že se musím domů vracet do
kopce, což mi kazí průměr. Vybírat k hodnocení z celého tréninku ty
nejlepší tři kilometry nemá smysl. Protože vždycky běžím delší trasu a
musím se na ni trochu šetřit. Takže byť s aplikací, tak stále spíše v
pohodě.
Další cíl je zůčastnit se nějakého veřejného závodu na 5 km a
umístit se v příslušné kategorii co nejdál od konce. Na tréninku jsem
se včera na prvních 5 km dostal pár vteřin pod půl hodiny, což by mohlo
při troše štěstí ve složení soupeřů znamenat, že nebudu poslední, soudě
podle výsledkových listin několika takových závodů, které jsem na
internetu studoval. K tomu by snad stačil čas kolem 25 minut. Sledovat
tréninkové časy na 5 km je ovšem taky trochu zavádějící. Protože na
tréninkovém výběhu neběžím na doraz a přesně na 5 km.
neděle 27. ledna 2019
Někde to musí křupnout
Pohodlný, mlsný a nesportovní člověk, dá se říci až hospodský povaleč
a lenoch jako já, ten vám rozhodně nezačne jen tak běhat po lesích
zničehonic. Bývaly časy, kdy jsem sport obecně považoval za pouhý
bezúčelný pohyb. Můžete běžet třeba za tramvají, nebo honit zloděje,
který vám utíká s peněženkou, ale běhat jen tak pro nic za nic mi přišlo
vcelku zbytečné. Možná, když teda někdo chce zhubnout, nebo je
profesionál, pro nějž je sport živobytím, tak dejme tomu. Tělocvikáři se
svým kasárenským přístupem ve mně přesvědčení o zbytečnosti bezúčelného
pohybu ještě posílili.
Pak přišla doba, kdy jsem se usadil, časy kdy jsem denně lítal s kamarády po venku byly dávno pryč, teď už jsem lítal všude akorát autem nebo na motorce. Když mi něco chutná, tak si to dám a když je toho víc, tak tím líp. A tu jsem se lehce během pár let dostal daleko za magickou hranici 100 kg. Do schodů funím jak lokomotiva. Zaznamenávám že o mě lidi mluví jako o "tamtom silnějším". Po letech mě potkává známá ze školy (která se mi tenkrát tolik líbila) a řekne mi "ty ses nějak spravil". A spoustu dalších drobných náznaků a znamení. A přesto všechno je mi to pořád fuk. Ale červík je zasazen.
V takovém stavu se mě ujala žena. Asi za tím byl nějaký ten sexy mozek, protože o fyzické kráse se u mě asi moc hovořit nedalo. Pamatuju si, jak jsme v rámci prvních schůzek šli na procházku někde u Blanska a já tam na žluté turistické trase na nějakém kopečku měl pocit, že je to moje poslední hodinka. Spánky buší, pot se řine, mluvit nemůžu, lapaje po kyslíku. A je to jen pitomá turistická pěšinka přes menší kopec, žádná vysokohorská túra. Takhle to nešlo dál a před svojí štíhlou partnerkou jsem se takřka styděl. Tehdy jsem začal poprvé v životě bojovat s váhou a vcelku úspěšně. Vrátil jsem se někam k 90-95 kg a za 100 kg jsem se už víckrát nepodíval. Tehdy jsem dostal i krokoměr a rozvíjel jsem v sobě zálibu v pěších výletech. Velikým úspěchem v té době byl letní výstup na Sněžku, který jsem podnikl bez větších potíží. Potom následovalo několik let, stále se stejnou úžasnou a štíhlou ženou. Přišli na svět dva kloučci. Příležitostný pohyb, především pěšky za menšími nákupy a s kočárkem a neutuchající boj s mojí mlsností , který vede spíš moje žena, mě drží v pásmu 95-100kg.
S kočárkem objevuju geocaching, přes který se postupně dostávám k celodenním túrám.
Taková celodenní túra je nesmírně zábavná a zdraví prospěšná aktivita. Je známo, že chůze je nejpřirozenější pohyb. Vidím spoustu zajímavých věcí, kochám se českou krajinou, a architekturou českých vesnic. Účastním se i organizovaných akcí Klubu českých turistů a různých policejních nebo vojenských spolků. Celodenní túra má však jednu nevýhodu. Zabere celý den, což znamená, že tatínek je celý den v tahu a oba kluky má na krku maminka. Takže celodenní túra se dá podnikat jedn občas, toliko zhruba jednou za měsíc.
Pamatuju se, že v době, kdy šla v televizi Parta maraton, tj. v roce 2016, jsem začal experimentovat s během. Taková aktivita zabere místo celých dní jen zhruba hodinu, která by se snad mohla nacpat někam mezi odpolední kávu a večeři. Parta maraton mě vcelku inspirovala, i když myslím, že to vě mě neiniciovala, že šlo ve skutečnosti o náhodu, že ji vysílali v době, kdy jsem já začínal s výběhy. Ani už nevím, co bylo tím prvním impulsem. Takže jsem si koupil v Lidlu běžecké boty, a začal běhat v lesoparku u města. Bylo to někdy kolem března. Jenže pak přišla letní vedra a podzimní bláta a zimní mrazy a spoustu důvodů, proč vynechat trénink. Takže běžec ve mě usnul. Pak jsem se k tomu ještě párkrát vrátil a s překvapením jsem zjišťovat, že ta výdrž, které jsem dosáhl na jaře 2016 nezmizela úplně, ale ta lokomotiva, že tam pořád je.
V listopadu 2018 se otevřela nová perspektiva. Možná bych se mohl ucházet o služební místo v armádě, které by ovšem kromě hromady kliků, shybů aj. vyžadovalo uběhnutí asi kolem 2,5 km za 12 minut. Ačkoli k výběrovému řízení nedošlo a možná ani nedojde, bylo jasné, že na svojí kondici bych měl tvrdě zapracovat. Následná úvaha byla taková, že kliky a shyby se mi budou lépe dělat, když budu o pár kil lehčí. A toho snížení hmotnosti je možné dosáhnout během, který je beztak nutno natrénovat, takže by to výborně zapadalo. Protože jsem během jednání s vojáky nevěděl, kdy k tomu výběrovému řízení dojde, může to být příští měsíc, za půl roku nebo taky vůbec ne, bylo zřejmé, že je třeba začít s tréninkem hned. V první fázi jsem vyhlásil zásadu "ani den bez pohybu". Takže běh jsem střídal s klikovými a leh-sedovými sériemi. Pak mi ovšem vojáci dali najevo, že celý tenhle projekt mého přestupu zdaleka není aktuální. Tedy rozhodl jsem, že ponechám běh a podle chuti příležitostně i to ostatní. Tréninkový plán je nyní třikrát týdně běh v délce 40-60 minut. Nedaří se mi to dodržovat úplně, přeci jen je v lednu zima, sníh a tma a občas taky mám teplotu nebo rýmičku.
Ale tentokrát mám pocit, že došlo k něčemu zásadnímu, co tomu mému běhání dává konečně pořádný drajv. Křuplo to. Zdá se, že mě to začalo bavit, jako nikdy dřív. Asi jsou v tom ty drogy, o kterých jsem předtím jenom slyšel a četl, ty endorfiny vyplavované pohybem. Když se z někoho stane feťák, přestane se vymlouvat proč nefetuje. Začne se vymlouvat, proč nepřestává fetovat.
Pak přišla doba, kdy jsem se usadil, časy kdy jsem denně lítal s kamarády po venku byly dávno pryč, teď už jsem lítal všude akorát autem nebo na motorce. Když mi něco chutná, tak si to dám a když je toho víc, tak tím líp. A tu jsem se lehce během pár let dostal daleko za magickou hranici 100 kg. Do schodů funím jak lokomotiva. Zaznamenávám že o mě lidi mluví jako o "tamtom silnějším". Po letech mě potkává známá ze školy (která se mi tenkrát tolik líbila) a řekne mi "ty ses nějak spravil". A spoustu dalších drobných náznaků a znamení. A přesto všechno je mi to pořád fuk. Ale červík je zasazen.
V takovém stavu se mě ujala žena. Asi za tím byl nějaký ten sexy mozek, protože o fyzické kráse se u mě asi moc hovořit nedalo. Pamatuju si, jak jsme v rámci prvních schůzek šli na procházku někde u Blanska a já tam na žluté turistické trase na nějakém kopečku měl pocit, že je to moje poslední hodinka. Spánky buší, pot se řine, mluvit nemůžu, lapaje po kyslíku. A je to jen pitomá turistická pěšinka přes menší kopec, žádná vysokohorská túra. Takhle to nešlo dál a před svojí štíhlou partnerkou jsem se takřka styděl. Tehdy jsem začal poprvé v životě bojovat s váhou a vcelku úspěšně. Vrátil jsem se někam k 90-95 kg a za 100 kg jsem se už víckrát nepodíval. Tehdy jsem dostal i krokoměr a rozvíjel jsem v sobě zálibu v pěších výletech. Velikým úspěchem v té době byl letní výstup na Sněžku, který jsem podnikl bez větších potíží. Potom následovalo několik let, stále se stejnou úžasnou a štíhlou ženou. Přišli na svět dva kloučci. Příležitostný pohyb, především pěšky za menšími nákupy a s kočárkem a neutuchající boj s mojí mlsností , který vede spíš moje žena, mě drží v pásmu 95-100kg.
S kočárkem objevuju geocaching, přes který se postupně dostávám k celodenním túrám.
Taková celodenní túra je nesmírně zábavná a zdraví prospěšná aktivita. Je známo, že chůze je nejpřirozenější pohyb. Vidím spoustu zajímavých věcí, kochám se českou krajinou, a architekturou českých vesnic. Účastním se i organizovaných akcí Klubu českých turistů a různých policejních nebo vojenských spolků. Celodenní túra má však jednu nevýhodu. Zabere celý den, což znamená, že tatínek je celý den v tahu a oba kluky má na krku maminka. Takže celodenní túra se dá podnikat jedn občas, toliko zhruba jednou za měsíc.
Pamatuju se, že v době, kdy šla v televizi Parta maraton, tj. v roce 2016, jsem začal experimentovat s během. Taková aktivita zabere místo celých dní jen zhruba hodinu, která by se snad mohla nacpat někam mezi odpolední kávu a večeři. Parta maraton mě vcelku inspirovala, i když myslím, že to vě mě neiniciovala, že šlo ve skutečnosti o náhodu, že ji vysílali v době, kdy jsem já začínal s výběhy. Ani už nevím, co bylo tím prvním impulsem. Takže jsem si koupil v Lidlu běžecké boty, a začal běhat v lesoparku u města. Bylo to někdy kolem března. Jenže pak přišla letní vedra a podzimní bláta a zimní mrazy a spoustu důvodů, proč vynechat trénink. Takže běžec ve mě usnul. Pak jsem se k tomu ještě párkrát vrátil a s překvapením jsem zjišťovat, že ta výdrž, které jsem dosáhl na jaře 2016 nezmizela úplně, ale ta lokomotiva, že tam pořád je.
V listopadu 2018 se otevřela nová perspektiva. Možná bych se mohl ucházet o služební místo v armádě, které by ovšem kromě hromady kliků, shybů aj. vyžadovalo uběhnutí asi kolem 2,5 km za 12 minut. Ačkoli k výběrovému řízení nedošlo a možná ani nedojde, bylo jasné, že na svojí kondici bych měl tvrdě zapracovat. Následná úvaha byla taková, že kliky a shyby se mi budou lépe dělat, když budu o pár kil lehčí. A toho snížení hmotnosti je možné dosáhnout během, který je beztak nutno natrénovat, takže by to výborně zapadalo. Protože jsem během jednání s vojáky nevěděl, kdy k tomu výběrovému řízení dojde, může to být příští měsíc, za půl roku nebo taky vůbec ne, bylo zřejmé, že je třeba začít s tréninkem hned. V první fázi jsem vyhlásil zásadu "ani den bez pohybu". Takže běh jsem střídal s klikovými a leh-sedovými sériemi. Pak mi ovšem vojáci dali najevo, že celý tenhle projekt mého přestupu zdaleka není aktuální. Tedy rozhodl jsem, že ponechám běh a podle chuti příležitostně i to ostatní. Tréninkový plán je nyní třikrát týdně běh v délce 40-60 minut. Nedaří se mi to dodržovat úplně, přeci jen je v lednu zima, sníh a tma a občas taky mám teplotu nebo rýmičku.
Ale tentokrát mám pocit, že došlo k něčemu zásadnímu, co tomu mému běhání dává konečně pořádný drajv. Křuplo to. Zdá se, že mě to začalo bavit, jako nikdy dřív. Asi jsou v tom ty drogy, o kterých jsem předtím jenom slyšel a četl, ty endorfiny vyplavované pohybem. Když se z někoho stane feťák, přestane se vymlouvat proč nefetuje. Začne se vymlouvat, proč nepřestává fetovat.
Proč začít běhat?
Je vám přes 35 a přemýšlíte, jestli už nejste náhodou v půlce. Nebo snad za půlkou? Dá se to ještě nějak ovlivnit?
Jste ještě dostatečně mladí, abyste něco dokázali? Nebo už jen dosluhujete ze setrvačnosti a škrtáte postupně jednu možnost za druhou? Stát se astronautem, obeplout svět na jachtě, objevit lék na rakovinu, vyhrát MotoGP...
Některé cíle už nejsou reálné. Přiznejme si to. Jsou to sny a sny zůstanou. Pak jsou cíle, které se by se daly prostě zaplatit. Třeba ta jachta nebo výstup na Mt. Everest. Ve skutečnosti na to nikdy mít nebudeme. Přiznejme si to. Možná byste na to naškudlili, možná byste sehnali sponzory...ale stálo by to za ty oběti? Z to, že něco upřete dětem?
A tak je třeba zvolit cíl reálný a dostupný. Takový u kterého úsilí nespočívá v nashromáždění peněz a jejich následné utracení. Takový, který je slučitelný s normálním životem, s rytmem dní a pracovních týdnů a s rodinnými požadavky. Takový, jehož samotné plnění, ten proces, cesta k němu, samy o sobě přináší potěšení.
Takže jaksi cestou přes turistiku a po několika letech o pravidelné běhání jsem objevil se kouzlo běhu. Běh splňuje veškerá výše uvedená kritéria. Na začátek stačí nějaké boty a pár hodin týdně, takže finančně neprotečete a rodina moc neobětuje. Cíl si můžete stanovit dle libosti. Po jeho dosažení si můžete cíl aktualizovat na nějaký vyšší.
Jste ještě dostatečně mladí, abyste něco dokázali? Nebo už jen dosluhujete ze setrvačnosti a škrtáte postupně jednu možnost za druhou? Stát se astronautem, obeplout svět na jachtě, objevit lék na rakovinu, vyhrát MotoGP...
Některé cíle už nejsou reálné. Přiznejme si to. Jsou to sny a sny zůstanou. Pak jsou cíle, které se by se daly prostě zaplatit. Třeba ta jachta nebo výstup na Mt. Everest. Ve skutečnosti na to nikdy mít nebudeme. Přiznejme si to. Možná byste na to naškudlili, možná byste sehnali sponzory...ale stálo by to za ty oběti? Z to, že něco upřete dětem?
A tak je třeba zvolit cíl reálný a dostupný. Takový u kterého úsilí nespočívá v nashromáždění peněz a jejich následné utracení. Takový, který je slučitelný s normálním životem, s rytmem dní a pracovních týdnů a s rodinnými požadavky. Takový, jehož samotné plnění, ten proces, cesta k němu, samy o sobě přináší potěšení.
Takže jaksi cestou přes turistiku a po několika letech o pravidelné běhání jsem objevil se kouzlo běhu. Běh splňuje veškerá výše uvedená kritéria. Na začátek stačí nějaké boty a pár hodin týdně, takže finančně neprotečete a rodina moc neobětuje. Cíl si můžete stanovit dle libosti. Po jeho dosažení si můžete cíl aktualizovat na nějaký vyšší.
Tak jak to s tím Pupkem bylo?
Strukturovaně:
2009 - Strejda ještě ne, Pupek už jo. 115 kg váží chlap. Když se mám někam podívat, tak si na to vezmu motorku. Ono projet Passo di Stelvio na motorce, to dá ovšem taky zabrat. Když mám na něco chuť, tak si to dám, ovárek, zákusek pivíčko, cokoli. Hlava zalitá sádlem však neodpuzovala ženy natolik, aby se nenašla taková panenka, která by mě chtěla.
2011 - Společnými výlety a takřka odborným dohledem na životosprávu apod. se ocitla váha někde kolem 90-95 kg. Vypadá to lépe mj. na fotkách ze svatby a z dovolených.
2015 - Roste rezistence proti dohledu, společné aktivity je trochu problém organizovat vzhledem k prvímu synkovi. Na procházkách s kočárkem tatínek objevuje geocaching. Po vylovení všeho možného v okolí je třeba vydávat se na vzdálenější a delší výpravy za krabičkami. Zjišťuji, že nejlepší je hledání pěšmo.
2016 - objevuji kouzlo dálkových pochodů. Norma na vzdálenost se v následujících letech zvyšuje na cca 30 km, což už žádný běžně lenivý kamarád se mnou nechce chodit a chodím obvykle sám. Bohužel to není moc slučitelné s geocachingem. Když máte ujít za den 30-40 km, tak není moc času na zdlouhavé hledání krabiček. V tomhle roce byly navíc zahájeny první pokusy s běháním. Běžecká kondice se zlepšila z úplné lemrovitosti s nutností indiánského běhu na zárodky lokomotivy, která má pocit, že by mohla běžet nepřetržitě možná i hodinu v kuse nebo tak nějak. (Do té doby nejdelšími tratěmi byly ve školních letech hororové dvanáctiminutovky nebo krutopřísné patnáctistovky.) Ač jsem v běhu nalezl určité zalíbení, odradily mně zakrátko letní vedra, podzimní bahna, zimní sněhy a mrazy atd.
2017 - S druhým synkem se ocitá geocaching téměř na bodu mrazu. Nejbliží kešky jsou už hodně daleko a když mě má rodina někam pustit na celý den, tak už se chci spíše pořádně projít než se jen tak někde potulovat od pařezu k pařezu, od kamene ke kameni.
2018 - To je, dá se říci, rok ve znamení turistiky. Turistika už nemá jen poznávací a relaxační funkci. Už je mi fajn i z toho, když se na špacíru příjemně utahám. Jenže takové utahání zabere celý den od nevidím do nevidím. To znamená být uvolněn od rodiny např. na celou sobotu, a to není jen tak. V závěru roku se objeví nejistá možnost ucházet se o jistou odbornou pozici v armádě. Ta by však vyžadovala výrazné utužení fyzické zdatnosti. I když armáda, jak se zdá se konat jen tak nebude, limity jednotlivých disciplín představují zajímavou výzvu, včetně běhu. Pro případ, že by armáda v průběhu dalších měsíců projevila zájem, je nanejvýš vhodné se kondičně alespoň přiblížit požadovaným limitům. Což je docela pěkná motivace.
A tak ve 39 letech a 99kg začala nová životní etapa Strejdy Pupka, jako běžce
2009 - Strejda ještě ne, Pupek už jo. 115 kg váží chlap. Když se mám někam podívat, tak si na to vezmu motorku. Ono projet Passo di Stelvio na motorce, to dá ovšem taky zabrat. Když mám na něco chuť, tak si to dám, ovárek, zákusek pivíčko, cokoli. Hlava zalitá sádlem však neodpuzovala ženy natolik, aby se nenašla taková panenka, která by mě chtěla.
2011 - Společnými výlety a takřka odborným dohledem na životosprávu apod. se ocitla váha někde kolem 90-95 kg. Vypadá to lépe mj. na fotkách ze svatby a z dovolených.
2015 - Roste rezistence proti dohledu, společné aktivity je trochu problém organizovat vzhledem k prvímu synkovi. Na procházkách s kočárkem tatínek objevuje geocaching. Po vylovení všeho možného v okolí je třeba vydávat se na vzdálenější a delší výpravy za krabičkami. Zjišťuji, že nejlepší je hledání pěšmo.
2016 - objevuji kouzlo dálkových pochodů. Norma na vzdálenost se v následujících letech zvyšuje na cca 30 km, což už žádný běžně lenivý kamarád se mnou nechce chodit a chodím obvykle sám. Bohužel to není moc slučitelné s geocachingem. Když máte ujít za den 30-40 km, tak není moc času na zdlouhavé hledání krabiček. V tomhle roce byly navíc zahájeny první pokusy s běháním. Běžecká kondice se zlepšila z úplné lemrovitosti s nutností indiánského běhu na zárodky lokomotivy, která má pocit, že by mohla běžet nepřetržitě možná i hodinu v kuse nebo tak nějak. (Do té doby nejdelšími tratěmi byly ve školních letech hororové dvanáctiminutovky nebo krutopřísné patnáctistovky.) Ač jsem v běhu nalezl určité zalíbení, odradily mně zakrátko letní vedra, podzimní bahna, zimní sněhy a mrazy atd.
2017 - S druhým synkem se ocitá geocaching téměř na bodu mrazu. Nejbliží kešky jsou už hodně daleko a když mě má rodina někam pustit na celý den, tak už se chci spíše pořádně projít než se jen tak někde potulovat od pařezu k pařezu, od kamene ke kameni.
2018 - To je, dá se říci, rok ve znamení turistiky. Turistika už nemá jen poznávací a relaxační funkci. Už je mi fajn i z toho, když se na špacíru příjemně utahám. Jenže takové utahání zabere celý den od nevidím do nevidím. To znamená být uvolněn od rodiny např. na celou sobotu, a to není jen tak. V závěru roku se objeví nejistá možnost ucházet se o jistou odbornou pozici v armádě. Ta by však vyžadovala výrazné utužení fyzické zdatnosti. I když armáda, jak se zdá se konat jen tak nebude, limity jednotlivých disciplín představují zajímavou výzvu, včetně běhu. Pro případ, že by armáda v průběhu dalších měsíců projevila zájem, je nanejvýš vhodné se kondičně alespoň přiblížit požadovaným limitům. Což je docela pěkná motivace.
A tak ve 39 letech a 99kg začala nová životní etapa Strejdy Pupka, jako běžce
sobota 19. ledna 2019
O mně
Sport a neúčelný pohyb se mi vždy spíše protivil. S výjimkou občasného lyžování (sjezdového) a semtam nějaké vyjížďky na kole v mírném tempu. Ani pěším výletům jsem se nebránil, ale že bych je aktivně vyhledával, to zase ne. A tak to šlo zhruba do pětatřiceti.
Dětství
na venkově na přelomu 80. a 90.let minulého století bylo spojeno s
pobytem "outdoor" tak nějak samozřejmě a nezpochybnitelně. Každý kluk
měl kolo a každý lezl po stromech. Po silnicích jezdil zlomek počtu aut,
co jezdí dnes, a noviny psaly spíše o státních návštěvách bulharských
funkcionářů a plnění plánů v pěstování pšenice, než o únosech dětí,
smrtelných nehodách a různých jiných katastrofách. Takže rodiče mohli
malému průzkumníku uložit pouze jedinou podmínku k odpolednímu programu:
"V sedm budeš doma." Což umožňovalo celkem slušný akční radius,
obsluhovaný ovšem vlastními silami. Takže dobrovolného pohybu jsem mohl
užívat dle libosti a rostl jsem, myslím, docela normálně.
Horší
to ovšem bylo s povinným školním pohybem. Pedagog v teplácích s
píšťalkou mi nebyl sympatický nikdy a většinou jsem víceméně pohrdal, i
když dnes jsem jim už dávno odpustil. Ovšem jejich požadavky a pokyny
jako "zaber", "pohni", "dělej", "makej" na mě nepůsobily, ba spíše ve mě
budily odpor ke všemu spojenému se sportem. Dokonce mě dlouhou dobu
nezajímal ani ten televizní, olympiády a všelijaká mistrovství světa v
čemkoli jsem ignoroval. Na vysvědčení se to projevovalo dvojkami z
tělocviku a v jednom pololetí na gymnáziu, když se hodnotily naše
basketbalové dovednosti, jsem obdržel dokonce trojku. (Basketbal
nesnáším dodnes a v televizi jej okamžitě přepínám.)
A tak došlo k tomu, že v době, kdy jsem měl okolí svého bydliště prozkoumané a opatřil jsem si motorové vozidlo a finanční prostředky k průzkumu širšího okolí, mohl jsem už jen spokojeně kynout, z docenta postupně až přescenta. Až jsem si řekl dost. A začal jsem to měnit. A o tom zde budu vyprávět.
Nazval jsem se pro účely tohoto blogu Strejdou Pupkem. Strejda, protože jím jsem už čtyřem synovcům a čtyřem neteřím, a Pupek proto, že... no prostě proto.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)