Na úvod si dovolím poznámku: Toto je o suchém únoru nikoli o Suchým únoru. Suchýho únoru se může zúčastnit kdo chce, vcelku to schvaluju, dá se tím prý přispět na něco dobrého. Já ale nechci tričko, abych to mohl nápisem vykřičet na ulici do světa. Není to pro mě žádná facebooková challenge. To mě jen tak napadlo samého pro sebe. Dokonce si myslím, že mě to napadlo dávno, už před lety. No a asi to potom ještě napadlo někoho jiného nezávisle na mě a udělal z toho bohulibou akci.
Suchý únor je pokus, jak na tom jsem, jestli to vydržím a jestli pocítím nějakou změnu. Ani to o sobě moc nerozhlašuju. To víte, něco takhle náramně do široka vytroubím a pak mě budou akorát fotit na hokeji s pivem, v hospodě s panákem nebo někde na lavičce s odpadkovým košem. Pod hlavou. Tak kdybych se nakonec na to vybod, tak aby to moc nebolelo. Sám sobě to už nějak určitě vysvětlím a ženě třeba snad možná taky...
Únor je zvolen proto, že to je plnohodnotný měsíc a přitom neobvykle krátký. Přece si to nebudeme ordinovat v červenci, který je o tři dny delší, je horko a všude otevřené zahrádky, samá grilovačka a festival.
Takže dnes máme čtvrtého, jde to jako po másle a dneska jsme s kolegou vymysleli, jak to vydržet. Úplně lehce. Nejprve si musíme určit podmínky suchého února. Suchý únor znamená vystříhat se konzumace alkoholických nápojů nejméně v době od 0:00 hod. dne 1.2.2019 do 23:59 hod. dne 28.2.2019. Vypadá to jasně. Ale teď, co je to ten alkoholický nápoj? Když to má pouhých 40% alkoholu, tak je to převážně nealkoholický nápoj, ne? Jestliže podle průzkumu veřejného mínění 60% Čechů chce zůstat v EU, dá se to říci i takhle: Češi chtějí zůstat v EU. Nad vypuštěním takového titulku do světa by kvalitní novinář z Novinek vteřinu neváhal. Takže převážně nealkoholický nápoj, to je vlastně nealkoholický nápoj. Takové pivo, to je téměř voda, jen taková trochu rezavá. Čili, když pouze vynechám tu meruňkovici z Moravy, která může mít tak 55-60%, tak to bude cajk. Ale do čaje si ji můžu dávat, pač výsledná směs bude nealkoholická. Vlastně postačí, pokud si dám trochu čaje do meruňkovice. Bude to tedy, jak vidíme, naprosto jednoduché.
Ale kdepak, samozřejmě si dělám legraci. Samozřejmě to musí jít i bez piva. Sem tam lze pivo nahradit nealko pivem, kterému kterýsi hospodský vtipně říkal ne-pivo. A já jsem se taky rozhodl si, že si udělám takový průzkum do světa nealkoholických (tedy těch skutečně bez alkoholu) nápojů. Co si může dát člověk v hospodě, když se chce osvěžit na dlouhé procházce krajem, když ne pivo ani ne-pivo? Co může člověk večer u sepisování blogu poválet po jazyku, když ne dobré červené víno? To je docela zajímavá otázka. Máme v Česku vůbec nějakou alternativu k tomu všemu chlastu? Určitě máme, naše trhy nejsou zásobeny jinak než v jiných evropských zemích, jenže my tu alternativu nevidíme, když jsme údajně třetí v Evropě za Moldavskem a Litvou.
Podle toho, co jsem se o suchém únoru dočetl, tak měsíční abstinence může vést ke zlepšení zdravotního a psychického stavu (třeba zde). Dokonce prý vede k trvalejšímu poklesu konzumace. K velikému vynahrazování "měsíc jsem nemoh, per to do mě, ať je po mně" dochází spíš výjimečně.
A důležité je, zjistit, jak to snesu psychicky. Jestli pokušení bude velké, jestli nepodlehnu, jestli ten hlas "vykašli se na to, vole" nebude moc silný. Protože i když mu odolám, přeci jen to bude pro mě varování. Že už ten tah do propasti (který jsem měl možnost pozorovat ve svém velmi blízkém okolí) nabývá na síle. Že moje pití je rizikové. Pokud to ale dopadne příznivě, tak to nemá znamenat, že jsem v pořádku, že to mám pod kontrolou a klidně bych mohl lemtat i o trochu víc než předtím. Má to znamenat, že jsem sice v pořádku, ale tím, že jsem si vyzkoušel, jak se žije bez toho, najít cestu, jak to vlastně nepotřebovat. A nepít kolikrát jen proto, že mě nenapadne nic lepšího.
Na druhé straně pokud to dopadne dobře, tak budu rád, že si můžu nadále tu a tam vypít pár skvělých plzniček nebo lahvinku červeného. Jen tak pro radost. Jak to má být.
A ještě si dovolím poznámku na konec: V nastavení blogu jsem dneska změnil možnost vkládat komentáře. Od teď by mělo jít vložit komentář i bez účtu na Googlu. Jen bych prosil, ať anonymní komentátoři vloží aspoň nějaké křestní jméno nebo přezdívku. Tak je možno si za tím snáze představit člověka.
A poznámka číslo dvě: Tenhle příspěvek není moc o sportu. Příští článek proto bude možná už zítra o tom, jak mě bolí hnáta a jestli ji mám či nemám rozběhávat.
pondělí 4. února 2019
neděle 27. ledna 2019
Cíle a mety
Domnívám se, že pro úplně začínajícího běžce je vhodné nemít žádné
vysoké cíle. Každý jsme jiný, ale řekl bych, že pro lidi mně podobné to
platí. Začal jsem jednoduše tak, že trénink by měl trvat asi 35-50
minut. Nic jiného, žádné jiné pravidlo ani závazek není třeba. Není k
tomu potřeba ani žádná mobilní aplikace. Chytré hodinky stojí pár tisíc a
nikdo neví, jak moc bych je ve skutečnosti využil. Stačily tedy
normální hodinky. Když jsem si dal mobil s aplikací do kapsy, tak se mi
běželo hůř. V pouzdře na ruce taky nic moc. Takže jsem se kouknul na
hodinky, vyrazil nejlépe v celou nebo v nějaký zapamatovatelný čas a
běžel, místy šel, po dobu 35 minut a pak se vrátil domů.
Po několika málo výbězích jsem zjistil, že dokážu běžet celou dobu. Potom měřením na mapy.cz jsem zjistil, že navíc jde o dříve netušené vzdálenosti. Třeba 5 kilometrů! A to si myslím, že je moment, kdy je dobré zařadit nějaké měření a statistiku. Aplikace Samsung Health na mém Samsungu umí ledacos a myslím, že mi stačí. Protože pažní pouzdro se mi moc nezamlouvalo, navíc mám v mobilu širší baterku, takže by se tam ani nevešel, koupil jsem ve Sportissimu sportovní ledvinku, tak akorát na mobil a klíče, případně doklady. A s tím se dá celkem dobře pohybovat.
A začal jsem sledovat tempo. Podle toho, co žádají vojáci, tak u testů bych měl dosáhnout tempa 4m48s na km po dobu aspoň 12 minut resp. na 2,5 km. Vím, že není velký problém i bez většího tréninku uběhnout kilometr pod 5 minut. Když ovšem ten kilometr je jen jeden. Takže současný můj cíl je dosažení tempa 4m30s/km na vzdálenosti 3km. Podle toho, co jsem o tempu četl v jakémsi běhacím článku, tak by to pro hobby běžce neměl být problém při troše vůle a úsilí. V současné době se pohybuju někde kolem 6 minut. Nejlepší tempo jsem měl včera, a to 6:15 na tréninku v délce 6,66 km. První kilometry jsou nejlepší, poměrně hluboko pod 6 minutami, jenže konec je vždy poznamenán tím, že se musím domů vracet do kopce, což mi kazí průměr. Vybírat k hodnocení z celého tréninku ty nejlepší tři kilometry nemá smysl. Protože vždycky běžím delší trasu a musím se na ni trochu šetřit. Takže byť s aplikací, tak stále spíše v pohodě.
Další cíl je zůčastnit se nějakého veřejného závodu na 5 km a umístit se v příslušné kategorii co nejdál od konce. Na tréninku jsem se včera na prvních 5 km dostal pár vteřin pod půl hodiny, což by mohlo při troše štěstí ve složení soupeřů znamenat, že nebudu poslední, soudě podle výsledkových listin několika takových závodů, které jsem na internetu studoval. K tomu by snad stačil čas kolem 25 minut. Sledovat tréninkové časy na 5 km je ovšem taky trochu zavádějící. Protože na tréninkovém výběhu neběžím na doraz a přesně na 5 km.
Po několika málo výbězích jsem zjistil, že dokážu běžet celou dobu. Potom měřením na mapy.cz jsem zjistil, že navíc jde o dříve netušené vzdálenosti. Třeba 5 kilometrů! A to si myslím, že je moment, kdy je dobré zařadit nějaké měření a statistiku. Aplikace Samsung Health na mém Samsungu umí ledacos a myslím, že mi stačí. Protože pažní pouzdro se mi moc nezamlouvalo, navíc mám v mobilu širší baterku, takže by se tam ani nevešel, koupil jsem ve Sportissimu sportovní ledvinku, tak akorát na mobil a klíče, případně doklady. A s tím se dá celkem dobře pohybovat.
A začal jsem sledovat tempo. Podle toho, co žádají vojáci, tak u testů bych měl dosáhnout tempa 4m48s na km po dobu aspoň 12 minut resp. na 2,5 km. Vím, že není velký problém i bez většího tréninku uběhnout kilometr pod 5 minut. Když ovšem ten kilometr je jen jeden. Takže současný můj cíl je dosažení tempa 4m30s/km na vzdálenosti 3km. Podle toho, co jsem o tempu četl v jakémsi běhacím článku, tak by to pro hobby běžce neměl být problém při troše vůle a úsilí. V současné době se pohybuju někde kolem 6 minut. Nejlepší tempo jsem měl včera, a to 6:15 na tréninku v délce 6,66 km. První kilometry jsou nejlepší, poměrně hluboko pod 6 minutami, jenže konec je vždy poznamenán tím, že se musím domů vracet do kopce, což mi kazí průměr. Vybírat k hodnocení z celého tréninku ty nejlepší tři kilometry nemá smysl. Protože vždycky běžím delší trasu a musím se na ni trochu šetřit. Takže byť s aplikací, tak stále spíše v pohodě.
Další cíl je zůčastnit se nějakého veřejného závodu na 5 km a umístit se v příslušné kategorii co nejdál od konce. Na tréninku jsem se včera na prvních 5 km dostal pár vteřin pod půl hodiny, což by mohlo při troše štěstí ve složení soupeřů znamenat, že nebudu poslední, soudě podle výsledkových listin několika takových závodů, které jsem na internetu studoval. K tomu by snad stačil čas kolem 25 minut. Sledovat tréninkové časy na 5 km je ovšem taky trochu zavádějící. Protože na tréninkovém výběhu neběžím na doraz a přesně na 5 km.
Někde to musí křupnout
Pohodlný, mlsný a nesportovní člověk, dá se říci až hospodský povaleč
a lenoch jako já, ten vám rozhodně nezačne jen tak běhat po lesích
zničehonic. Bývaly časy, kdy jsem sport obecně považoval za pouhý
bezúčelný pohyb. Můžete běžet třeba za tramvají, nebo honit zloděje,
který vám utíká s peněženkou, ale běhat jen tak pro nic za nic mi přišlo
vcelku zbytečné. Možná, když teda někdo chce zhubnout, nebo je
profesionál, pro nějž je sport živobytím, tak dejme tomu. Tělocvikáři se
svým kasárenským přístupem ve mně přesvědčení o zbytečnosti bezúčelného
pohybu ještě posílili.
Pak přišla doba, kdy jsem se usadil, časy kdy jsem denně lítal s kamarády po venku byly dávno pryč, teď už jsem lítal všude akorát autem nebo na motorce. Když mi něco chutná, tak si to dám a když je toho víc, tak tím líp. A tu jsem se lehce během pár let dostal daleko za magickou hranici 100 kg. Do schodů funím jak lokomotiva. Zaznamenávám že o mě lidi mluví jako o "tamtom silnějším". Po letech mě potkává známá ze školy (která se mi tenkrát tolik líbila) a řekne mi "ty ses nějak spravil". A spoustu dalších drobných náznaků a znamení. A přesto všechno je mi to pořád fuk. Ale červík je zasazen.
V takovém stavu se mě ujala žena. Asi za tím byl nějaký ten sexy mozek, protože o fyzické kráse se u mě asi moc hovořit nedalo. Pamatuju si, jak jsme v rámci prvních schůzek šli na procházku někde u Blanska a já tam na žluté turistické trase na nějakém kopečku měl pocit, že je to moje poslední hodinka. Spánky buší, pot se řine, mluvit nemůžu, lapaje po kyslíku. A je to jen pitomá turistická pěšinka přes menší kopec, žádná vysokohorská túra. Takhle to nešlo dál a před svojí štíhlou partnerkou jsem se takřka styděl. Tehdy jsem začal poprvé v životě bojovat s váhou a vcelku úspěšně. Vrátil jsem se někam k 90-95 kg a za 100 kg jsem se už víckrát nepodíval. Tehdy jsem dostal i krokoměr a rozvíjel jsem v sobě zálibu v pěších výletech. Velikým úspěchem v té době byl letní výstup na Sněžku, který jsem podnikl bez větších potíží. Potom následovalo několik let, stále se stejnou úžasnou a štíhlou ženou. Přišli na svět dva kloučci. Příležitostný pohyb, především pěšky za menšími nákupy a s kočárkem a neutuchající boj s mojí mlsností , který vede spíš moje žena, mě drží v pásmu 95-100kg.
S kočárkem objevuju geocaching, přes který se postupně dostávám k celodenním túrám.
Taková celodenní túra je nesmírně zábavná a zdraví prospěšná aktivita. Je známo, že chůze je nejpřirozenější pohyb. Vidím spoustu zajímavých věcí, kochám se českou krajinou, a architekturou českých vesnic. Účastním se i organizovaných akcí Klubu českých turistů a různých policejních nebo vojenských spolků. Celodenní túra má však jednu nevýhodu. Zabere celý den, což znamená, že tatínek je celý den v tahu a oba kluky má na krku maminka. Takže celodenní túra se dá podnikat jedn občas, toliko zhruba jednou za měsíc.
Pamatuju se, že v době, kdy šla v televizi Parta maraton, tj. v roce 2016, jsem začal experimentovat s během. Taková aktivita zabere místo celých dní jen zhruba hodinu, která by se snad mohla nacpat někam mezi odpolední kávu a večeři. Parta maraton mě vcelku inspirovala, i když myslím, že to vě mě neiniciovala, že šlo ve skutečnosti o náhodu, že ji vysílali v době, kdy jsem já začínal s výběhy. Ani už nevím, co bylo tím prvním impulsem. Takže jsem si koupil v Lidlu běžecké boty, a začal běhat v lesoparku u města. Bylo to někdy kolem března. Jenže pak přišla letní vedra a podzimní bláta a zimní mrazy a spoustu důvodů, proč vynechat trénink. Takže běžec ve mě usnul. Pak jsem se k tomu ještě párkrát vrátil a s překvapením jsem zjišťovat, že ta výdrž, které jsem dosáhl na jaře 2016 nezmizela úplně, ale ta lokomotiva, že tam pořád je.
V listopadu 2018 se otevřela nová perspektiva. Možná bych se mohl ucházet o služební místo v armádě, které by ovšem kromě hromady kliků, shybů aj. vyžadovalo uběhnutí asi kolem 2,5 km za 12 minut. Ačkoli k výběrovému řízení nedošlo a možná ani nedojde, bylo jasné, že na svojí kondici bych měl tvrdě zapracovat. Následná úvaha byla taková, že kliky a shyby se mi budou lépe dělat, když budu o pár kil lehčí. A toho snížení hmotnosti je možné dosáhnout během, který je beztak nutno natrénovat, takže by to výborně zapadalo. Protože jsem během jednání s vojáky nevěděl, kdy k tomu výběrovému řízení dojde, může to být příští měsíc, za půl roku nebo taky vůbec ne, bylo zřejmé, že je třeba začít s tréninkem hned. V první fázi jsem vyhlásil zásadu "ani den bez pohybu". Takže běh jsem střídal s klikovými a leh-sedovými sériemi. Pak mi ovšem vojáci dali najevo, že celý tenhle projekt mého přestupu zdaleka není aktuální. Tedy rozhodl jsem, že ponechám běh a podle chuti příležitostně i to ostatní. Tréninkový plán je nyní třikrát týdně běh v délce 40-60 minut. Nedaří se mi to dodržovat úplně, přeci jen je v lednu zima, sníh a tma a občas taky mám teplotu nebo rýmičku.
Ale tentokrát mám pocit, že došlo k něčemu zásadnímu, co tomu mému běhání dává konečně pořádný drajv. Křuplo to. Zdá se, že mě to začalo bavit, jako nikdy dřív. Asi jsou v tom ty drogy, o kterých jsem předtím jenom slyšel a četl, ty endorfiny vyplavované pohybem. Když se z někoho stane feťák, přestane se vymlouvat proč nefetuje. Začne se vymlouvat, proč nepřestává fetovat.
Pak přišla doba, kdy jsem se usadil, časy kdy jsem denně lítal s kamarády po venku byly dávno pryč, teď už jsem lítal všude akorát autem nebo na motorce. Když mi něco chutná, tak si to dám a když je toho víc, tak tím líp. A tu jsem se lehce během pár let dostal daleko za magickou hranici 100 kg. Do schodů funím jak lokomotiva. Zaznamenávám že o mě lidi mluví jako o "tamtom silnějším". Po letech mě potkává známá ze školy (která se mi tenkrát tolik líbila) a řekne mi "ty ses nějak spravil". A spoustu dalších drobných náznaků a znamení. A přesto všechno je mi to pořád fuk. Ale červík je zasazen.
V takovém stavu se mě ujala žena. Asi za tím byl nějaký ten sexy mozek, protože o fyzické kráse se u mě asi moc hovořit nedalo. Pamatuju si, jak jsme v rámci prvních schůzek šli na procházku někde u Blanska a já tam na žluté turistické trase na nějakém kopečku měl pocit, že je to moje poslední hodinka. Spánky buší, pot se řine, mluvit nemůžu, lapaje po kyslíku. A je to jen pitomá turistická pěšinka přes menší kopec, žádná vysokohorská túra. Takhle to nešlo dál a před svojí štíhlou partnerkou jsem se takřka styděl. Tehdy jsem začal poprvé v životě bojovat s váhou a vcelku úspěšně. Vrátil jsem se někam k 90-95 kg a za 100 kg jsem se už víckrát nepodíval. Tehdy jsem dostal i krokoměr a rozvíjel jsem v sobě zálibu v pěších výletech. Velikým úspěchem v té době byl letní výstup na Sněžku, který jsem podnikl bez větších potíží. Potom následovalo několik let, stále se stejnou úžasnou a štíhlou ženou. Přišli na svět dva kloučci. Příležitostný pohyb, především pěšky za menšími nákupy a s kočárkem a neutuchající boj s mojí mlsností , který vede spíš moje žena, mě drží v pásmu 95-100kg.
S kočárkem objevuju geocaching, přes který se postupně dostávám k celodenním túrám.
Taková celodenní túra je nesmírně zábavná a zdraví prospěšná aktivita. Je známo, že chůze je nejpřirozenější pohyb. Vidím spoustu zajímavých věcí, kochám se českou krajinou, a architekturou českých vesnic. Účastním se i organizovaných akcí Klubu českých turistů a různých policejních nebo vojenských spolků. Celodenní túra má však jednu nevýhodu. Zabere celý den, což znamená, že tatínek je celý den v tahu a oba kluky má na krku maminka. Takže celodenní túra se dá podnikat jedn občas, toliko zhruba jednou za měsíc.
Pamatuju se, že v době, kdy šla v televizi Parta maraton, tj. v roce 2016, jsem začal experimentovat s během. Taková aktivita zabere místo celých dní jen zhruba hodinu, která by se snad mohla nacpat někam mezi odpolední kávu a večeři. Parta maraton mě vcelku inspirovala, i když myslím, že to vě mě neiniciovala, že šlo ve skutečnosti o náhodu, že ji vysílali v době, kdy jsem já začínal s výběhy. Ani už nevím, co bylo tím prvním impulsem. Takže jsem si koupil v Lidlu běžecké boty, a začal běhat v lesoparku u města. Bylo to někdy kolem března. Jenže pak přišla letní vedra a podzimní bláta a zimní mrazy a spoustu důvodů, proč vynechat trénink. Takže běžec ve mě usnul. Pak jsem se k tomu ještě párkrát vrátil a s překvapením jsem zjišťovat, že ta výdrž, které jsem dosáhl na jaře 2016 nezmizela úplně, ale ta lokomotiva, že tam pořád je.
V listopadu 2018 se otevřela nová perspektiva. Možná bych se mohl ucházet o služební místo v armádě, které by ovšem kromě hromady kliků, shybů aj. vyžadovalo uběhnutí asi kolem 2,5 km za 12 minut. Ačkoli k výběrovému řízení nedošlo a možná ani nedojde, bylo jasné, že na svojí kondici bych měl tvrdě zapracovat. Následná úvaha byla taková, že kliky a shyby se mi budou lépe dělat, když budu o pár kil lehčí. A toho snížení hmotnosti je možné dosáhnout během, který je beztak nutno natrénovat, takže by to výborně zapadalo. Protože jsem během jednání s vojáky nevěděl, kdy k tomu výběrovému řízení dojde, může to být příští měsíc, za půl roku nebo taky vůbec ne, bylo zřejmé, že je třeba začít s tréninkem hned. V první fázi jsem vyhlásil zásadu "ani den bez pohybu". Takže běh jsem střídal s klikovými a leh-sedovými sériemi. Pak mi ovšem vojáci dali najevo, že celý tenhle projekt mého přestupu zdaleka není aktuální. Tedy rozhodl jsem, že ponechám běh a podle chuti příležitostně i to ostatní. Tréninkový plán je nyní třikrát týdně běh v délce 40-60 minut. Nedaří se mi to dodržovat úplně, přeci jen je v lednu zima, sníh a tma a občas taky mám teplotu nebo rýmičku.
Ale tentokrát mám pocit, že došlo k něčemu zásadnímu, co tomu mému běhání dává konečně pořádný drajv. Křuplo to. Zdá se, že mě to začalo bavit, jako nikdy dřív. Asi jsou v tom ty drogy, o kterých jsem předtím jenom slyšel a četl, ty endorfiny vyplavované pohybem. Když se z někoho stane feťák, přestane se vymlouvat proč nefetuje. Začne se vymlouvat, proč nepřestává fetovat.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)